Tomíškův životopis

12. května 2006 v 19:17 | .B.A .

Tomův život

TOM
Přátelství je pro mě absolutně důležité. Dává mi sílu. V přípravce jsem měl prvního opravdovýho kumpána :) Spolu sme spěchali při hledání Viertklässlern. To nám přišlo extrémně cool. Třebaže sme byli jako kluci menší a mladší, vždycky sme je porazili. Naneštěstí se můj kámoš přestěhoval do jinýho města. To bylo totálně smutný. Od té doby sme se už nikdy víc neviděli. Takže to byl můj nejlepší kamarád.
Když naši rodiče museli pracovat, byli jsme s Billem zamčený děti. To znamená, že sme byli doma než přišli, nebo sem byli občas u babičky. Ale když na nás neměli čas ani odpoledne, šli sme do školní družiny. To sem nesnášel!! Zaprvé jsme nebyli s ostatníma dětma na stejný vlnový délce, a zadruhé jídlo bylo úplně hrozný! Pořád jenom "mtrvá babička" - to je malej kousek sekaný s odpornou omáčkou. Za třetí jsme tam museli dělat domácí úkoly. Až když sme byli hotový, mohli sme si jít hrát. S holkama se ale dělo hodně. Když si člověk s nima zahrál s míčem, hned se do něj zamilovali. Takže začaly milostný dopisy... Tam bylo vždycky: "Setkáme se v rouře? Ano, ne, nebo možná?" To byla roura na hraní- prolejzání. Tam vždycky všichni leželi a líbali se. Protože jsme s Billem družinu nenáviděli, museli sme tam chodit. To bylo uplně cool :D
Ale pak přišla přípravka. To bylo totálně posraný. Tam sem musel za trest za mý chování skládat hlavolam. Nikdy sem ho neudělal...
Když sem měl jít konečně do školy, šíleně sem se těšil. Ještě si přesně pamatuju na můj školní kornout. Byl plný sladkostí, bylo tam taky moje první plnící pero, pravítko, tužka a spousta dalších školních krámů. Na to sem se strašně těšil. A v tenhle první školní den sem se cítil úplně probuzenej. Ale když se mi chtělo na záchod, nemoh sem tam chodit, kdy se mi zachtělo, jako v přípravce. Druhej den školy mi už přišla taky úplně podělaná. Mohli sme jít mezitím, když studenti nemluvili. Přirozeně se nám to nelíbilo! Naše třídní byla absolutně sžíravá. Na začátku nám přikázala dělat dozor. Jasně, my jsme se na to chtěli vykašlat, ale mamka nás nutila.
Ale já sem se nikdy nenechal zkrotit, ani od mamky ne. Do tý době, než se stala ta věc ve škole, na nás matka nikdy nebyla nějak zvlášť přísná. Vždycky jsme měli hezký vztah. Pomáhala nám se všema problémama. Taky jsme si mohli všechno rozhodovat sami, proto dneska vím, co chci a co ne. Co zaručeně chci... babiččiny špagety! Vařila prostě ty nejlepší, se skvělou omáčkou. Dokonce jsem se jednou pokoušel si je udělat. Ale to se neosvědčilo. Musí se to dělat na její speciální pánvičce. Proto jsme chodili vždycky po škole k babičce na jídlo. Bydlela v Magdeburgu přímo u naší školy. Dědeček byl pro mě vzor. U něj jsem se k jeho radosti naučil karate. Kdysi jsem se mu přiznal, že se mi tenhle sport nelíbí. Nejdřív sem si myslel, že bude zklamaný. Ale byl úplně v pohodě.
Po čtvrtý třídě sme se přestěhovali na vesnici. Tam nás ostatní kluci ze školy chtěli vyhnat, protože když sme tam byli my, dostávali sme všechny milostný dopisy. A já dostávám tyhle dopisy ještě dneska...
Moje poznámka!:
A dnes je z něho skvělý kytarista,úžasnej,krásnej kluk a členem SUPER SKUPINYTokio Hotel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.